GLOSA: Proč se politici bojí losu víc než konce světa

Sledujte ten hukot. Trump v Mar-a-Lago čaruje s cly, Putin nabízí miliardy ze zmrazených účtů jako výkupné za legitimitu a Čína potichu podřezává hrdlo americkému dluhu výprodejem státních dluhopisů. Tohle není diplomacie. To je výprodej lístků na Titanic, kde se jako orchestr stále ještě snaží hrát parlamentní kapitalismus.

Ale zkuste v tomhle hlučném sále vyslovit jedno slovo: Demarchie.

V tu ránu u stolu nastane ticho, které by se dalo krájet. Proč? Protože politik, ať už mluví rusky, čínsky nebo „trumpovsky“, žije ze své nepostradatelnosti. Žije z iluze, že bez jeho geniálního mozku, jeho charismatu a jeho (vašich) peněz se planeta přestane točit.

Matematika je ale jejich nejhorší noční můra.

Když politikovi řeknete, že by ho mohl nahradit náhodně vylosovaný občan vybavený nezávislými daty, začne koktat o „odbornosti“. O jaké odbornosti? O odbornosti na výrobu dluhů, které neumí splatit? O odbornosti na sliby, které mají trvanlivost otevřeného jogurtu?

Politici se demarchie nebojí proto, že by nefungovala. Bojí se jí, protože funguje až příliš přesně.

Losování totiž nebere úplatky.

Algoritmus náhody nemá milenky, které potřebují post v dozorčí radě.

Statistický vzorek populace nepotřebuje kampaň za miliardu dolarů, aby věděl, že krmit hyperinflaci je cesta do pekel.

Dinosauři v parlamentu vědí, že jejich čas vypršel. Jejich jedinou šancí je udržet nás v režimu „strachu a naděje“. Strachu z těch druhých a naděje, že právě tento vůdce nás zachrání. Demarchie tuhle hru končí. Vrací moc tam, kam patří – do rukou matematické pravděpodobnosti a etické odpovědnosti každého z nás.

Politici nechtějí řešení. Chtějí voliče.

Demarchie nepotřebuje voliče. Potřebuje lidi, kteří se nebojí pravdy, že nejspravedlivější vládce je ten, který o tu moc nikdy neprosil a byl do ní prostě vylosován.

Tak co, páni dinosauři? Už slyšíte to dupání dikobraza? To není hluk ulice. To je zvuk sčítání lidu, který už vaše sliby do výsledku nezahrnuje.