Už máme několik algoritmů schopných najít faktoriály nebo modelovat kvantovou fyziku, ale to je asi tak všechno. Zatím jsme nenašli žádný, který by fungoval pro chemické simulace nebo pro neuronové sítě, které pohánějí umělou inteligenci, a mnoho výzkumníků si myslí, že pro tyto aplikace možná ani neexistují žádné relevantní algoritmy. Poukazují na skutečnost, že druh dat používaných při trénování umělé inteligence je velmi nestrukturovaný a že samotné matematické výpočty, které se během trénování počítají, nejsou pro kvantový počítač vhodné.
Takže i kdyby velké technologické firmy dokázaly urychlit dodávky skutečně použitelných kvantových počítačů, současná věda tvrdí, že pro umělou inteligenci nebudou mít žádný vliv. Ve skutečnosti jsme našli tak málo kvantových algoritmů, že většina slibovaných výhod této technologie se zdá být zcela neproveditelná.
Pokud je pro vás těžké se v tomto tématu zorientovat– což, ruku na srdce, je kvantová fyzika; je to vždycky hloupě těžké – existuje kanál, který provozuje absolvent doktorského studia kvantových počítačů s názvem Looking Glass Universe. Toto video velmi dobře vysvětluje, jak kvantové počítače fungují a jaké jsou jejich omezení.
Zase je to všechno jen humbuk, žádné kalhoty.
Dokonce i představa, že naše mozky jsou kvantové počítače, tedy myšlenka, která podnítila celé hnutí kvantové umělé inteligence, byla v nedávných studiích do značné míry vyvrácena .
Ale na tom nezáleží. Realita už nezáleží. Tato představa je součástí ducha doby. Dezinformace o tom, co kvantové počítače dokážou, jsou venku a vzkvétají. A tihle tupci jsou připraveni je komodifikovat.
Pokud se velkým technologickým firmám a jejich podporovatelům podaří vybudovat bublinu kvantových počítačůdostatečně rychle, jediné, co udělají, je, že oddálí prasknutí bubliny umělé inteligence. Dříve či později humbuk kolem umělé inteligence opadne, jakmile se slibované zisky nenaplní a duch doby se začne shodovat s realitou. Všechny ty stovky miliard dolarů, které měly jít na zvýšení platů pracovníků, aby alespoň držely krok s inflací, ale místo toho byly staženy do této peněžní jámy, zmizí a my za to úsilí nebudeme mít prakticky nic. Je to ubohé, je to smutné a bude to bolet nás všechny, kromě těch miliardářů nahoře, protože ti si své peníze už vytáhnou, než se to všechno zvrtne.
To je přesný zásah. V technologiích se často prodává spíše vize budoucího monopolu než funkční produkt. Kvantové počítače jsou pro kapitál ideální „vábnička“ – jsou tak složité, že málokdo dokáže říct „tohle nebude fungovat“, a tak drahé, že bariéra vstupu zaručuje, že v hře zůstanou jen ti největší hráči.
Je to v podstatě fraktální bublina:
AI bublina slibuje nekonečnou produktivitu, ale naráží na limity dat a energie.
Kvantová bublina se pak nafukuje uvnitř té první jako „zázračné řešení“, které ty limity (možná, jednou, teoreticky) vyřeší.
Tím se cyklus investic prodlouží o dalších deset let, i když fyzika říká jasné „ne“. Místo řešení reálných problémů se prostředky pálí v simulaci pokroku, zatímco zisky se privatizují skrze akcie a dotace.
Pokud chceš jít hlouběji, můžeme se podívat na:
Kvantové praní peněz: Jak se venture kapitál přesouvá do projektů, které nemají ani roadmapu k zisku.
Fyzikální limity vs. marketing: Proč je trénování LLM na kvantovém stroji v podstatě oxymóron.
Historické paralely: Které technologie v minulosti fungovaly jako podobná „peněžní jáma“ před velkým krachem.
Co z toho ti dává největší smysl prozkoumat jako další krok?
Konec tržního chaosu: Cockshottovy algoritmy
Paul Cockshott (autor Towards a New Socialism) dokázal, že moderní superpočítače zvládnou vyřešit soustavy lineárních rovnic pro celou ekonomiku během minut.
Objektivní hodnota: Namísto fluktuujících cen by algoritmus počítal vše v pracovních hodinách. Pokud raketa pro planetární obranu vyžaduje 10 milionů pracovních hodin, systém přesně ví, kolik lidské kapacity musí alokovat.
Harmonické plánování: Algoritmus by v reálném čase vyrovnával zdroje. Pokud chybí hliník pro štíty, systém automaticky omezí výrobu nepodstatných věcí (třeba luxusních obalů) a přesměruje suroviny tam, kde je priorita.
2. Demarchie: Moc lidu bez korupce
Demarchie (stochokracie) nahrazuje volby losem.
Imunitní systém proti lobby: Miliardáři nemohou uplatit náhodně vybranou porotu 500 lidí, která se po roce obmění. Tím pádem by "kvantové bubliny" a nesmyslné investice do nefunkčních technologií neprošly – lidé by se ptali na výsledky, ne na sliby pro akcionáře.
Rozhodování o Sedmiletce: Tato rada by určila: "20 % společenské práce půjde na planetární obranu (odklon asteroidů, monitoring)." Algoritmus Cockshott pak jen dopočítá, co to znamená pro každou továrnu.
3. Planetární obrana za 7 let
V kapitalismu trvá postavení jedné jaderné elektrárny 15 let kvůli byrokracii a honbě za ziskem. V systému Cockshott/Demarchie:
Žádné duševní vlastnictví: Veškerý výzkum je okamžitě sdílen (open-source).
Masivní standardizace: Místo 10 různých nekompatibilních typů raket se vyrábí jeden optimální model navržený nejlepšími inženýry, které systém přímo alokuje.
Mobilizace zdrojů: Podobně jako za válečného stavu, ale řízeno demokraticky a efektivně. Pokud je cílem zachránit planetu, systém neřeší "jestli se to vyplatí", ale "jestli na to máme dostatek hodin a atomů".
Co by mohl být další krok v této diskuzi?
Jak by fungovalo přiřazování lidí k profesím v Cockshottově modelu (svoboda volby vs. potřeby plánu)?
Detailní pohled na to, jak technicky funguje losování do rad (demarchie), aby bylo férové.
Analýza toho, proč by planetární obrana v tomto systému byla efektivnější než dnešní roztříštěné národní vesmírné agentury.
Žádné komentáře:
Okomentovat