(...) V obchodě Rokytka jsem byl od malička jak u vytržení, protože se v něm vždycky objevilo něco nového. Netvrdím, že vždy kvalitního, ale nového. Neumíte si představit moji radost, když jsem poprvé ochutnal pomerančový Tit-Tac, který byl i dlouho po symbolickém uvedení na socialistický trh nedostatkovým zbožím. (Jako náhradu jsme měli chrastící Antiperle.) A ta radost podruhé, když se zase objevil.
Seděl jsem ve vozíku a viděl, jak ve velkém proutěném koši je spousta krabiček mentolových bílých, a skoro u dna jedna jediná oranžová krabička. To musel udělat nějaký vtipálek z obchodu – nejspíš ten, který celou várku už dávno měl pro někoho jiného a hodlal se pobavit reakcemi nakupujících, až se o jednu jedinou budou prát. Maminka nenechala nic náhodě. Vysvětlila pánovi, který se snažil dostat rukou na dno, že tohle je její lov a zahnala ho až někam do oddělení s rýží. Začala vyndávat krabičky bílých, přičemž ještě vykázala prodavačku, která jí šla vynadat, že tu dělá bordel, řka, že to po sobě uklidí. Maminka nelhala, maminka neměla ráda nepořádek, a tak když vyndala skoro všechny mentolové krabičky, dala mi do ruky oranžovou a já radostí potřeboval čisté trenýrky, všechno uklidila, vrátila krabičky do koše, a ještě utřela z koše prach.
Vysočany byl můj ráj. Špinavý ráj, ale pořád ráj. S tím rájem je to stejné jako s nákupy – když nevíte, že existuje něco jiného, neřešíte rozdíl a milujete, co máte.
Zdroj ms
Žádné komentáře:
Okomentovat