Díl 4: Telefonáty z Londýna
Bylo to v prvních týdnech po pádu zdi. Ještě jsme si mysleli, že svět se otevřel.
Seděl jsem v kanceláři v Frankfurtu, když mi sekretářka oznámila: „Volá Londýn. Pán z City.“
Vzal jsem to. Hlas na druhé straně byl suchý, kultivovaný, s tím typickým britským přízvukem, který zní, jako by mluvil člověk, jenž už staletí ví, jak se věci mají.
„Pane Kesslere, gratuluji k nové éře. Teď je čas uklidit staré projekty a nastavit nová pravidla. Alfred byl… zajímavý muž. Škoda. Ale život jde dál.“
Neřekl přímo, že Herrhausenova smrt byla „nutná“. To by bylo příliš hrubé. Britové to tak nedělají. Mluvil o „stabilizaci“, o „potřebě jasných pravidel hry“, o tom, že „východní Evropa potřebuje šokovou terapii, ne další velké plány“.
Druhý hovor přišel o dva dny později. Tentokrát z jiné banky, ale stejný tón.
„Víte, pane Kesslere, ten váš produktivní trojúhelník… Paříž–Berlín–Vídeň–Moskva… to zní hezky na papíře. Ale my tady v Londýně vidíme věci jinak. Heartland se nesmí spojit. To by bylo… nešťastné.“
Usmál jsem se tehdy hořce. Mackinder. Vždycky Mackinder.
Ti lidé ho měli v krvi. Kdo ovládá Heartland, ovládá svět. A oni ho nechtěli ovládat – oni ho chtěli rozbít.
Třetí telefonát byl nejhorší. Volal muž, jehož jméno jsem nikdy nezjistil. Mluvil tiše, skoro laskavě.
„Herrhausen byl vizionář. Ale vizionáři jsou nebezpeční v době přechodu. Teď potřebujeme realisty. Lidi, kteří chápou, že stabilita je důležitější než velké projekty. IMF už má připravené programy. Šoková terapie. Rychle a čistě. Vaše banka by mohla sehrát důležitou roli… pokud pochopíte nová pravidla.“
Nerozuměl jsem hned. Teprve později mi došlo, co mi vlastně nabízel:
Buď se přidáš k novému modelu – k dluhové pasti, k privatizaci všeho, co se dá, k rozbití průmyslu na kusy a k prodeji za babku – nebo skončíš jako Alfred.
To byl okamžik, kdy jsem poprvé pochopil hloubku toho, co se stalo.
Herrhausen nezemřel jen proto, že chtěl stavět.
Zemřel proto, že chtěl stavět něco, co bylo v rozporu s plánem.
S plánem, který přicházel z Londýna, z Washingtonu, z institucí, které už dávno rozhodly, že východní Evropa nebude partnerem, ale surovinovým přívěskem a trhem pro západní kapitál.
Telefonáty z Londýna byly zdvořilé.
Ale za tou zdvořilostí stála stará imperiální logika:
„Hrajte podle našich pravidel, nebo vás zničíme.“
A my jsme hráli.
Ne všichni. Ale dost z nás ano.
Já taky.
A dodnes, když vidím ty ohořelé zbytky Mercedesu, slyším v hlavě ten suchý hlas z Londýna:
„Škoda. Ale život jde dál.“
Život šel dál.
Jen už to nebyl život, který jsme si představovali v listopadu 1989.
Zdroj fb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat