Dne 1. května 1890 proběhly v Rakousku historicky první oslavy Svátku práce. Ve Vídni vyšlo do ulic 100 tisíc dělníků, v Praze se jich okolo 30 tisíc sešlo na Střeleckém ostrově, další vyšší desítky tisíc se srotily na jiných místech českých zemí. „Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení,“ psal ve svém fejetonu velký český literát Jan Neruda, který na samém sklonku života vyslovil dělnickému hnutí sympatie.
Že se 1. máj bude slavit jako Svátek práce, rozhodla II. (sociálně demokratická) internacionála na sjezdu v Paříži roku 1889, kterého se účastnil nejen zakladatel českoslovanské sociální demokracie Josef Boleslav Pecka, ale také stávající nejvlivnější české osobnosti dělnického hnutí Josef Hybeš a Vilém Körber. Svátek měl připomínat památku pěti amerických dělníků, bojujících za osmihodinovou pracovní dobu, kteří byli roku 1886 po vykonstruovaném procesu v Chicagu popraveni.
Sociální demokracii v Rakousku během 80. let oslaboval vnitřní rozkol. Část jejích příznivců propadla anarchistickým idejím, hlásajícím tvrdou třídní válku včetně individuálního teroru. Z druhé strany muselo dělnické hnutí čelit ostrým represím a perzekuci ze strany státní moci, na níž se významně podílel také předseda moravské Národní strany Alois Pražák, který byl dlouhou dobu pověřen řízením předlitavského ministerstva spravedlnosti.
Koncem 80. let se však socialistům vnitřní rozkol podařilo překonat (Vídeňský kompromis 1887). Zformulovali požadavky, které byly z části konstruktivní (všeobecné a rovné volební právo, robustní sociální zákonodárství, bezplatný přístup ke vzdělání pro všechny), z části problematické (nahrazení pravidelné armády občanskou milicí).
Svátkem práce zahájila sociální demokracie, opět plná životní síly, rozsáhlou politickou ofenzivu. Rakouské úřady oslavy 1. máje nezakázaly, ale byla nastolena rozsáhlá bezpečnostní opatření včetně vojenských pohotovostí. Měšťané se v Praze a jiných větších městech doslova zabarikádovali ve svých domech a zásobili na několik týdnů dopředu, proto Jan Neruda nemohl v ulicích potkat „žádné pány, žádné dámy, žádné ekypáže, ba ani drožky.“
Na Střelecký ostrov proudily dvěma hlavními proudy, z průmyslového Smíchova a od Libně, početné zástupy dělníků. Obrovský zájem zaskočil i organizátory, kteří již kolem čtvrté odpoledne neměli příchozím co nabídnout k občerstvení. Červené odznaky, červené kravaty, temně rudá barva sociálního hnutí dávala jasně na vědomost světu, že noví „bojovníci za úplnou rovnost občanskou“ jsou zde a je nutné s nimi počítat.
Svátek práce pochopitelně nebyl státem uznávaným svátkem. Aby dělníci mohli slavit, zkrátka nepřišli do práce. Zaměstnavatelé proti tomu bojovali metodou cukru (dvojnásobná mzda za práci 1. máje), ale také biče (hrozba propuštění). Přesto se jim dělníky od rozsáhlé účasti na oslavách nedařilo odradit a v posledních dekádách monarchie se svátek těšil značné popularitě. Dnem pracovního klidu se 1. květen oficiálně stal až za první československé republiky, kdy také byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba.
Zdroj fb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat