Křižáci místo Jeruzaléma vyplenili Konstantinopol. Čtvrtá křížová výprava se změnila v loupež století.
Čtvrtá křížová výprava vstoupila do dějin úplně jinak, než si její organizátoři představovali. Místo osvobození Jeruzaléma skončila vypleněním Konstantinopole a jednou z největších zrad vlastních spoluvěřících v historii středověku. Když se dnes řekne křížová výprava, většina lidí si vybaví rytíře s křížem na plášti, pevnou víru a boj za osvobození Svaté země. Jenže právě čtvrtá výprava ukázala, že mezi vznešenými ideály a skutečnými zájmy bývá někdy propast hlubší než samotný Bospor. Místo tažení proti muslimům totiž skončila útokem na největší a nejbohatší křesťanské město své doby, jehož obyvatelé vyznávali stejného Boha jako útočníci. Celá výprava od začátku připomínala spíš riskantní obchodní podnik financovaný na dluh než svatou válku. Křižáci si u Benátek objednali obrovskou flotilu, která je měla dopravit do Palestiny. Jenže když přišel čas zaplatit, zjistili, že na účet jednoduše nemají. A tehdy vstoupil na scénu benátský dóže Enrico Dandolo. Bylo mu přes devadesát let, téměř neviděl, ale obchodní příležitosti rozpoznával dokonale. Kronikáři dokonce tvrdili, že o zrak přišel při dřívějším pobytu v Konstantinopoli, takže pro Byzantince mnoho sympatií nechoval. Jeho řešení bylo prosté. Když nemůžete zaplatit dluh, najděte někoho, koho lze okrást. Nejprve padl křesťanský Zadar a vzápětí se objevil další lákavý plán. Vyhnaný byzantský princ Alexios Angelos slíbil horu zlata, desetitisíce vojáků a dokonce sjednocení východní a západní církve, pokud ho křižáci vrátí na císařský trůn. Výprava do Jeruzaléma se tak nenápadně změnila v ozbrojené převzetí nejbohatšího města křesťanského světa. Dvacet tisíc mužů s kříži na pláštích se zvláštní shodou okolností nevydalo proti muslimům, ale proti vlastním bratrům ve víře. I Jidáš Iškariotský by nad takovým obchodním plánem možná uznale pokýval hlavou. Křižáci i Benátčané přitom dobře věděli, co je čeká. Konstantinopol byla doslova bankovním trezorem středověkého světa. Její přístavy přetékaly zbožím z Asie, tržiště voněla kořením a hedvábím a císařské paláce skrývaly poklady, které si většina západních rytířů ani neuměla představit. Pro mnohé z nich to byla první návštěva města, které bylo větší, bohatší a kulturně vyspělejší než všechna jejich domácí království dohromady. Není divu, že rychle pochopili, že Jeruzalém může ještě chvíli počkat, zatímco podobná příležitost k pohádkovému zisku se už možná nikdy opakovat nebude.
Když se navíc ukázalo, že Alexios své velkolepé sliby nedokáže splnit, bylo rozhodnuto. V dubnu roku 1204 křižáci prolomili hradby Konstantinopole a rozpoutali tři dny rabování, které se právem řadí k největším kulturním katastrofám středověku. Konstantinopol nebyla jen bohaté město. Byla to pokladnice antické vzdělanosti, umění a křesťanských relikvií. Hořely knihovny a mizely rukopisy, které už nikdy nikdo nedokázal nahradit. Bylo to, jako kdyby dnes někdo vypálil všechny největší světové knihovny a současně smazal polovinu internetu. Benátčané odváželi vše, co mělo cenu. Slavné bronzové čtyřspřeží z konstantinopolského Hippodromu dodnes zdobí baziliku svatého Marka jako mimořádně drahý suvenýr z této „svaté“ výpravy. Z města mizely i vzácné relikvie. Patřila mezi ně například Kristova trnová koruna, kterou později získal francouzský král Ludvík IX. a nechal pro ni postavit pařížskou Sainte Chapelle. Další ostatky světců, církevní poklady i posvátné nádoby se rozptýlily po kostelech a klášterech celé západní Evropy. Byzantský kronikář Nikétás Chóniatés popisoval znásilňování, drancování i znesvěcování chrámů. Podle některých pramenů dokonce křižáci posadili na patriarchální trůn v Hagii Sofii prostitutku, která tam zpívala obscénní písně jako demonstraci pohrdání „heretickými“ Řeky. Zatímco Byzantinci považovali západní rytíře za špinavé a nevzdělané barbary, křižáci vnímali Byzantince jako proradné a zženštilé intrikány. Kulturní střet nakonec skončil tím, že jedna křesťanská civilizace vyrabovala druhou téměř do poslední mince. A nešlo jen o zlato. S popelem mizely i nenahraditelné antické spisy a umělecká díla, která přežila pád Říma, arabské výboje i staletí válek, aby nakonec skončila jako kořist lidí, kteří tvrdili, že přišli sloužit Bohu.
Po vítězství si dobyvatelé byzantskou říši doslova rozporcovali. Takzvaná Partitio terrarum rozdělila dědictví mezi vítěze a na troskách staré říše vzniklo Latinské císařství. Benátky získaly „čtvrtinu a půl čtvrtiny“ bývalého impéria a ovládly klíčové přístavy, ostrovy i obchodní cesty včetně Kréty a Euboie. Byla to jedna z nejúspěšnějších obchodních akvizic všech dob, jen místo právníků ji zajišťovali ozbrojení rytíři. Papež Inocenc III. měl z celé události rozporuplné pocity. Útok na křesťanský Zadar nejprve odsoudil a účastníky exkomunikoval, po pádu Konstantinopole ale začal doufat, že by násilím mohlo dojít ke sjednocení západní a východní církve pod Římem. Brzy se však ukázalo, že zrada málokdy přináší věrnost. Byzantinci uprchli do exilu a založili nástupnické státy v Nikáji, Epiru a Trapezuntu. Právě z Nikáje se nakonec roku 1261 podařilo Konstantinopol dobýt zpět, jenže někdejší velmoc už byla jen stínem sama sebe. Rok 1204 ji připravil o bohatství, loďstvo, obrovskou část obyvatelstva i sebevědomí a zároveň otevřel cestu budoucímu vzestupu Osmanů. Mnozí historikové se dodnes domnívají, že bez čtvrté křížové výpravy by pád Konstantinopole v roce 1453 možná nikdy nenastal, nebo by přišel o celá desetiletí později. Současně to byl okamžik, kdy se definitivně rozpadl ideál křížových výprav. Ukázalo se totiž, že kříž na štítu může být symbolem víry, ale také výbornou firemní značkou pro jednu z největších loupežných akcí středověkých dějin. Když dnes turisté obdivují bronzové koně na bazilice svatého Marka nebo bohatství, které z Benátek udělalo královnu Středomoří, jen málokdo si uvědomí, že část té slávy vyrostla na troskách jiné křesťanské metropole. Konstantinopol tehdy nezlomila cizí civilizace. Zlomili ji lidé, kteří se modlili ke stejnému Bohu a na pláštích nosili stejný kříž.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Zdroj fb
Žádné komentáře:
Okomentovat