To není žádná »aféra«. To je smutný důkaz toho, že naši novináři ztratili už poslední zbytky soudnosti, slušnosti a elementární etiky. Předně: neodehrálo se to ve štábu Miloše Zemana, ale v salónku pro hosty, který byl uzavřen médiím a kde nebyl ani sám Miloš Zeman. Jeho štáb byl v jiných prostorách. Čili mediální lež číslo jedna. Za druhé: odehrálo se to dlouho po odchodu Miloše Zemana z hotelu, kde k událostem došlo. Čili s tím Zeman nemohl mít ani v nejmenším nic společného. Ale, a to je hlavní, šlo tam o záchranu života a zdraví jedince, který zkolaboval, ať už z jakýchkoli důvodů, a potřeboval nutně pomoci. Novináři, kteří se do salonku tlačili se svými kamerami z chodby v touze po senzaci a bulvární reportáži, byli žádáni, aby zavolali záchranku. Neudělal to žádný z nich, naopak, přidali na agresivitě. Záchranku pak zavolal jeden z těch, kdo se snažili dotyčnému poskytnout první pomoc. Záchranka přijela a výslovně požádala lidi z toho salonku, aby nikoho dovnitř nepouštěli, neboť se zdravotníci jali poskytovat pacientovi, co bylo třeba. Teprve v tu chvíli došlo ke strkanici u vchodu do salonku, jejímž nechtěným aktérem byl i pan Karel Slezák, pro něhož zjevně bylo důležitější zachraňovat zdraví kolegy než točit pokleslé reportáže. Skutečnost, že za tento humanitární postoj byl oceněn tím, že jej obratem vyloučil ze svých řad Syndikát novinářů, těžko lze chápat jinak než jako institucionalizovaný hyenismus. Byl jsem v tu chvíli hrdý na to, že nejsem členem této organizace už víc než patnáct let. A chápu Lenku Procházkovou, která kdesi řekla, že z ní na základě této věci vystoupí. Mimochodem, téma Syndikátu novinářů a jeho polistopadové historie by stálo za samostatné vyprávění. A nebylo by právě veselé.
Jestli náhlé úmrtí pana Slezáka krátce po onom incidentu a vyloučení ze syndikátu souvisí, si nedovolím spekulovat. Myslím ale, že fakta, jak jsem je popsal, hovoří docela výmluvně, řekl HaNo Petr Žantovský.
Žádné komentáře:
Okomentovat