Němečtí úředníci do Volgogradu vzdát úctu padlým přijeli, čeští ne!

Tak jsem se dozvěděl, že jsem jedním z těch, kteří byli jakýmsi Jandou označeni za kolaboranty. Trápí mě to asi jako loňský sníh. Zejména od člověka, jehož zeměpisné znalosti jsou natolik mizerné, že Stalingrad (pro jeho informaci – dnes Volgograd) umístil na Krym.

Ve Stalingradu jsme se zúčastnili oslav 75tého výročí vítězství ve dvě stě dní trvající bitvě s fašisty, kteří bez ohledu na civilisty, ženy a děti proměnili město v jednu hromadu rozvalin. Jeden z takových domů ponechaných jako memento jsme i viděli. Vítězství, které znamenalo obrat v druhé válce. Ale to každý z nás, krom onoho Jandy, ví. Ví také, že od tohoto okamžiku už Rudá armáda Němce hnala až do Berlína a také z Prahy. Přijeli jsme se tam poklonit tomu strašnému množství zmařených životů. Zmařených i za naši budoucnost. O to emotivnější bylo naše setkání s veterány války. 

Pro mne obzvlášť bylo setkání s paní Rozálií Sergeevnou, která ve svých osmnácti letech šla na frontu a ve štábu maršála Koněva se zúčastnila osvobození naší Prahy. Byla radistkou a jako taková první, kdo zachytil zoufalé volání Prahy o pomoc. Snad i bez dechu jsem poslouchal, jak vyprávěla o rozhodování maršála Koněva jak Praze co nejrychleji pomoci. Musím prozradit, že s touto čipernou stařenkou jsem si i zatančil valčík.

S neskutečnou pokorou jsme navštívili Mamajevou mohylu s dominantní sochou Matky vlasti. Mohylu, kde jsou pochováni významní obránci města, ale i veliké množství těch neznámých. I sem jsme položili květiny a věnovali krátkou vzpomínku. Krátkou. Delší být nemohla. Byly za námi davy dalších, které přicházely i ve velmi mrazivém počasí, se svými vzpomínkami, svou pokorou, svou úctou a vděčností a také svými květinami. 

Úžasný pocit z přijetí, kdekoli jsme zmínili Prahu. Okamžitě jsme byli v jejich objetí. Nádherný pocit nám nemohla pokazit skutečnost, že těchto oslav se nezúčastnil ani ten nejnižší úředník našeho velvyslanectví na rozdíl od německého, ani problém s odletem, kdy byly kvůli počasí zrušeny lety, a my jsme si v Moskvě museli kupovat nové letenky. I přes ubohé žvásty onoho Jandy jsem hrdý na to, že jsem se těchto oslav mohl zúčastnit a splnit si tak už i dětský sen vidět na vlastní oči sochu Matky vlasti a vše co k ní přináleží! 

Celá návštěva byl pro nás obrovský zážitek, který bych přál všem těm, kteří ve své hlouposti, nevědomost to být nemůže, dokáží poškodit pomníky vystavěné jako poděkování těm, kteří nás osvobodili od německého fašismu a těm téměř stošedesáti tisícům sovětských vojáků, kteří u nás položili své životy. Možná, že by se alespoň trochu zastyděli. Mají li v sobě ještě kousek slušnosti.

Jaroslav Doubrava