Uznáme-li marxistické pravdy, můžeme je překonat v teorii i praxi

Hérakleitos, Lokvis, Bakunin, Marx, Nietzsche, Klíma a Brouk, velikáni ducha. Jiná myšlenková linie od Platóna, který chodil do školy k judaistům v Egyptě, přes tomisty a Kanta s jeho Kritikou čistého rozumu, vedla postupně při různých pokusech o aplikaci k zpustošení několika sousedních kontinentů (Indiány nezachránil ani Atlantický oceán) a nakonec k dvěma světovým válkám, které málem zničily i samotnou Europu, kterou chce nyní znovu unést býk. 

Monotonoteismu - byť ve filosofickém hávu - prostě k ničemu jinému vést nemůže. Je to jasné teoreticky i z empirie. Těch stovek milionů lidí, které byly obětovány této bludné myšlence, "motolici ducha" je mi velmi líto. Jak vidíme v Oděse, nejsou poslední a vrah stále křičí: Chyťte vrahy, podobně jako v TOP hotelu po zvolení Zemana!

Myslitelský výkon "šíleného Bédy" je podle českého filosofa Zdeňka Neubauera nesrovnatelně náročnější než Einsteinův. Pokud někoho jeho některé výroky pobuřují, tak je to proto, že není spolu s ním schopen střídat perspektivy mimo dobro a zlo. Moderní věda však jeho filosofii pozoruhodným způsobem vychází vstříc, viz sociobiologie a teorie informací.

Nietzschova biologická ontologie nejen předjímá postmoderní relativismus pravdy, ale zároveň představuje řešení epistemologických paradoxů a antinomií současné vědy. Navíc nabízí východisko z postmoderní skepse, agnostických, destruktivních a nihilistických důsledků, k němuž se zdá ontologický a hodnotový relativismus neodvratně směřovat. 

Pěkně na něj navázal, jak jsme si ukázali již dříve, Ladislav Klíma ve svém Provolání k národu, ale  i bilog a myslitel Bohuslav Brouk. Tak pravil Norman Eisen: "Češi mají být na co hrdí, nejsou malí a bezvýznamní, proč by k nim jinak americký prezident posílal svého nejlepšího přítele?!" 

"Politika láme chlapům páteře i libido, pak se vyžívají v rychlé jízdě velkými vozy, klasická nahrážka," postřehla politicko-erotický trend současnosti jedna milá a bystrá kolegyně. Šťastný život v protektorátě USA nazvaném EU, ale nemohl dopadnout jinak. 

Věděl to už následník Sadea, Nietzscheho a Ladislava Klímy, Bohuslav Brouk: "Anglosasové przní život ještě hůře, než kremelští vládcové. Bez komunismu je budoucnost lidstva chimérou," tak pravil po útěku před českými komunisty do Austrálie a Londýna, kde se věnoval jeho hlubokému studiu. Pochopil, že v klíčovém sporu Bakunina s Marxem, měl pravdu Bakunin a to dříve, než se to mohlo ukázat v praxi:

Komunismus je podle marxismu nutnou příští etapou lidstva. Pokud si toho lidé nejsou vědomi, budou se snažit o něco jiného, avšak nebudou toho moci dosáhnout a komunismus bude nastolen tak jako tak. Jestliže si tedy lidé uvědomují nutnost komunismu, budou k němu vědomě pracovat, a tak jej uspíší a vyhnou se zbytečným potížím, do nichž by je jejich neuvědomělost uvedla.

Na základě tohoto příkladu mohlo by se snad někomu zdát, jakž takž oprávněně, používat termínu svobody a definovati svobodu jako poznanou a uznanou nutnost. Ovšem sami komunisté, mluvící o dělnících, kteří s nimi nejdou, nemluví o nich jako o nesvobodných, nýbrž právě jako o neuvědomělých dělnících, a vskutku je pochopitelné, proč v takovýchto případech bychom měli mluviti o nějaké svobodě, a nikoliv prostě o uvědomělosti. Přijdu-li na to, jak zacházet s nějakým přístrojem, který jsem nikdy neměl v ruce a o němž jsem neměl ani potuchy, jak funguje, anebo objevím-li jako zcela nezkušený kuchař, jak upéci omeletu, aniž by se mi připekla k pekáči, neprohlašuji se přece za svobodného a svůj objev za osvobozující.

Zvládáním přírody může se člověk osvobodit od bídy, nemocí, živelných pohrom, ale vidět v samém poznávání a zvládání přírody svobodu je zneužíváním pojmů. Svoboden není přece objev, jak založiti oheň, schopnost zapáliti, nýbrž možnost této schopnosti vyžít anebo možnost této schopnosti využíti právě tak jako nevyužíti, máme-li na mysli speciálně svobodu rozhodovací. 

Krátce řečeno, marxismus přifařil slovo svoboda k něčemu, co lidé nikdy za svobodu nepovažují a svobodou neoznačují, neboť poznaná nutnost ještě nikdy nikomu pocit svobody nedodala. 

Dejme tomu, každý bez okolků dozná, že lidé musí pracovat, aby se uživili. Leč nikdo se ještě necítí svoboden proto, že musí pracovat a naopak většina lidí se cítí prací znesvobodněna, i když její nutnost uznávají. Cítí-li se tedy lidé nesvobodní, ježto musí pracovat, je to však zřejmě právě proto, že práce je nezbytnou nutností jen se zřetelem k lidstvu jako celku, a nikoliv vzhledem k jednotlivcům. Pracovat se musí, ale proč bych to nebyl právě já, kdo by z této nutnosti nemohl být vyjmut, říkají si totiž lidé, a tak práce přesto, že je všeobecně uznávána, ba dokonce i velebena, zůstává povětšině něčím, co nikdo nechce dělat. 

Ať již je historický vývoj predeterminovaný a předvídatelný jakoukoliv měrou, osud jedince je předvídatelný toliko měrou minimální, neboť vzhledem k sobě samému nepoznává člověk žádných jiných nutností než nutností přírodních. Musí jíst, dýchat, musí umřít, ale ani dialektický materialismus neučiní pro něj nutností, aby pracoval ať již vůbec nebo alespoň dobře, opravdu výkonně, aby se rozmnožoval, aby pevně stál na straně sociálního pokroku. Proto také komunistické státy mají tak daleko k pozemskému ráji, o němž Marx s Engelsem a jejich [nečitelné slovo, asi epigoni] snili. Marxismus jen vzhledem k tomu, že mohl restituovat nesmyslný filosofický pojem svobody a definovat jej jako uznání nutnosti, nepřihlíží k individuu. Osudy jednotlivce jsou nepředvídatelné. Dokud něco neučiníme, nevíme, co je pro nás naprosto nutné, a tak svoboda jako uznání nutnosti je vzhledem k jedincovým počinům zcela nesmyslnou záležitostí. 

Marxistická teoretisace svobody je neblahým dědictvím filosofického bludařství, jímž jak Marx, tak i Engels byli odkojeni. Místo, aby spíše jako Comte prostě odmítli filosofování, odmítli jen starou filosofii a nahradili ji filosofií novou, novým světonázorovým systémem. Dogmata idealistická byla nahražena dogmaty materialistickými, a tak dnes komunisté nahlížejí do děl Marxových, Engelsových a Leninových a donedávna i do děl Stalinových jako teologové do Písma svatého. Scholastikům se posmíváme, že věřili, že pes má čtyři nohy, poněvadž tak tvrdí Aristotelés, avšak co se za mnohá staletí změnilo, jestliže dnes právě nejhorlivější odpůrci všeho náboženství a duchařských bludů filosofie přísahají na každou písmenu Marxových a Engelsových teorií a jestliže opakují mimo jiné se zatvrzelostí i to, že svoboda je uznanou nutností, jen a jen proto, že je tak psáno v Marxových a Engelsových spisech.

Seznáváme-li, že filosofie právě tak jako náboženství je bludem, nemůžeme uznávati žádnou filosofii vůbec a musíme přenechat poznání vědám. Vzhledem k tomu je také nutno odkázat marxismus do mezí politických věd a zbavit jej nesmyslné a nedůstojné filosofické škrabošky. Filosofii nelze překonat novou filosofií, nýbrž zásadním odmítnutím filosofie. Filosofie nám nemůže dopomoci k poznání světa. Poznání je výhradní doménou vědy a na základě dnešní vědecké vyspělosti lze uzavřít několika tisíciletou éru filosofování dvěma základními ponaučeními: 

Duševní dění je projevem vysoce organisované hmoty, a proto je vědě odporující jak představa duše jako nějaké entity, tak i představa pouhých duchů, jako boha apod. Poznání je čistě záležitostí vědy, jejímž nezbytným předpokladem je všeobecně platná kausalita. Tento postoj k reálnu, který vzhledem k prvé tezi můžeme zváti postojem materialistickým, je čistě pracovní základnou a žádnou filosofií. To však žel nelze říci o dialektickém materialismu, i když se prakticky postaral o skoncování s bludným náboženským a filosofickým duchařstvím nejvyšší měrou, nezměrně více než kterékoliv jiné učení. Než vraťme se k vlastnímu tématu. 

Pokud pak jde speciálně o problematiku našeho jednání, marxismus, jak znovu zdůrazňujeme, nás nejen utvrdil v determinismu svým materialistickým náhledem, nýbrž zasloužil se o determinismus i positivně, výzpytem hospodářských zájmů i v zdánlivě jim nejodlehlejších projevech. Marxismus výstižně poukázal na hospodářskou motivovanost celého lidského životního stylu, od ukájení nejzákladnějších životních [potřeb] až po nejvyšší kulturní projevy, umění a ideologii a jest jen litovat, že hospodářským zájmům přikládal naprostou svrchovanost. Jak bláhové je lpění na jednostranném, hospodářském výkladu lidského dění a tvoření dokazují nejlépe práce všelikých ortodoxních vyznavačů marxismu, pokoušejících se čistě hospodářsky vykládati třeba umění, neboť není jistě slabomyslnějších literárních a uměleckých kritik než ty, které se pokoušejí vysvětlit a zhodnotit umělecká díla čistě třídními zájmy a výrobními poměry. 

A přece snad ještě lepším důkazem toho, k jakým směšným a zároveň ostudným koncům vede čistě ekonomický výklad lidského chování, jsou známé procesy v komunistických zemích, kde i nejzasloužilejší komunisté v nejvyšších posicích jsou často popravováni, ježto když se dostali do názorových sporů s ostatními vůdčími komunisty, jsou odhalování jako maskovaní zrádci a špioni ve službách kapitalistů. 

Bývalý generální sekretář komunistické strany v ČSR Rudolf Slánský byl popraven jako zrádce a ze zrádcovství byl usvědčen i tím, že jeho rodiče kdysi vlastnili nějaký malý vesnický krámek. Jestliže vaši rodiče nebyli právě největší spodinou lidstva, zahálčivými, alkoholickými a syfilitickými pobudy, nemůžete si nikdy být jisti, zda nejste buržoasního původu, který vás predeterminoval k zrádcovství pracující třídy. 

K takovýmto koncům vede čistě objektivní hospodářské posuzování jednotlivce, zdráhající se jakýchkoliv psychologických náhledů, jakýchkoliv jiných výkladů naší aktivity než výkladu hospodářského. Známé komunistické procesy poukazují však ještě na jinou monstrosnost marxistické teorie v oboru lidského jednání. Na obžalované se činí nátlak, aby autokritikou doznali své chyby, nesprávnost svých názorů, jako kdyby lidská individualita byla něco, co lze korigovat poznáním, a jako kdyby nějaká politická směrnice, něco, co má býti, a nikoliv jen to, co je, bylo objektem vědeckého poznání. To je praktický důsledek marxistického bludu, že svoboda vůle je poznání nutnosti. Jaká je třeba nutnost rozvratu rodinného zřízení, o nějž se snažil prvotní sovětský režim v své marxistické ortodoxii, jestliže pozdější režim v SSSR utužil rodinné zřízení drastičtějšími opatřeními než buržoasní státy? 

Nebo jaká je nutnost, aby spisovatelé za měšťáckého zřízení velebení komunistickými pohlaváry pro své moderní, avantgardní umění byli po nastolení komunistické vlády nuceni psáti nejbanálnější proletářské verše a románky, které jsou čistě obdobou měšťácké paliteratury pro služebné, když sama velmocná strana za několik let uzná, že to byl omyl. Není snad na světě věcí sporných? A je snad každý dekret partaje historickou nutností, abychom se opravdu mohli přesvědčit o nesprávnosti svých vlastních názorů?

Pojmem svobody zavádí marxismus do svého systému nakonec platónský blud racionalistického determinismu, předpokládající, že kdyby člověk správně myslil, že by též správně, dobře jednal. K takovýmto názorům mohl ovšem dospět Platón jenom vírou v absolutní dobro, jehož neméně bludnou obdobou je historická nutnost marxistů, pokud přesahuje prosté tvrzení, že hospodářskému kapitalismu bude dříve nebo později odzvoněno po celém světě. 

A závěrem ještě: I kdybych seznal opravdovou nutnost něčeho, co to změní na mém poměru k této nutnosti? Osvobodí vás snad poznání nutnosti vlastní smrti od strachu z ní anebo neuznává snad člověk se sadistickými sklony, že společnost ho musí krutě trestat za jeho případné ukájení, aniž by se poznáním této nutnosti zbavil svých neblahých náklonností a aniž by se tak necítil nesvoboden, že je nemůže beztrestně ukájet? Zbytečným okrášlením determinismu svobodou přimyká se dialektický materialismus k táboru libertistů, a to asi jen proto, že v definici svobody jako uznané nutnosti našel Marx a Engels zalíbení jako v skvělé dialektické frázi, kterou by bylo škoda se neblýsknout.

A ještě navíc: Jak může někdo uznat nutnost něčeho, jestliže jeho hospodářská, třídní determinovanost mu znemožňuje ji seznati? Je rozum nějakou entitou, jež překonává hospodářskou determinaci?

Mohou-li komunisté věřit v marxismus jako v Písmo svaté, jest to jenom proto, že na druhé straně mají k vybrání jen náboženské bajky a bludy idealistické filosofie, které mohou právem lehce odmítati. Právě tak jako nelze překonat ani marxistickou definici svobody jako uznané nutnosti jinou filosofickou definicí svobody, nýbrž jen vyhoštěním filosofie z diskuse o svobodě, tak ani celý marxismus nelze překonat jiným ismem, nýbrž zamítnutím všech ismů vůbec. 

Ovšem odmítáme-li marxismus jako filosofii, jako světový názor, neznamená to ještě, že bychom se měli stavěti zády k pravdám, které jsou v něm obsaženy a vzhledem k nimž hraje tak značnou historickou roli. Jen tehdy, uznáme-li je a nespřáhneme-li se s kněžími a filosofy, můžeme býti s to překonat marxismus jak v teorii, tak i praxi. 

Opuštěn, k stáru, kráčím nocí tmavou

a lásky mládí mého jdou mi hlavou,

těla třpytná jak kov.

Nevím, co v lásce krev má kdysi čila,

však co jsem žil, to píseň chtíče byla,

hra vášně beze slov.

Zděšené dívky údem svým jsem zmáhal

a ret jich, by se tomu zdráhal,

jsem séměm orosil.

Když ráno ještě nahé s tesknou lící
na slovo něhy čekaly jak psíci,
jich cit mi k smíchu byl.

Než ani dnes, kdy smutek ve mně pláče
a úd když zchřadl v zimomřivé ptáče,
po citech netoužím.

Mně stýská se po dívčím ňadru tvrdém,
po pružném těle a úst kroužku rudém,
jenž láká k souložím.