Slasti Otce vlasti

 V druhé polovině října 1333 směřoval z jižních Tyrol přes Bavorsko směrem k českým hranicím nevelký průvod. Tvořilo jej několik významných českých pánů, kteří doprovázeli kralevice Karla zpět do jeho vlasti, jež musel před více jak deseti lety opustit ještě coby chlapec. Ačkoli bylo Karlovi pouhých sedmnáct let, měl za sebou již obdivuhodnou školu života. Už zanedlouho se mělo ukázat, že velké naděje vkládané do Karlova návratu se ukázaly jako oprávněné, neboť kralevic se vrhl do řešení neuspořádaných poměrů v rodné zemi s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a elánem, které nepřestávají udivovat ani po téměř sedmi staletích.

Na konci října 1333 vjel Karel do bran Prahy, která mu přichystala přivítání hodné korunovaného krále. Nebylo se ostatně ani co divit, neboť král Jan se v hlavním městě Českého království objevoval v posledních letech jen sporadicky. Dlouhé vzdálení panovníka pociťovali Pražané velmi těžce, a proto využili vzácné chvíle, aby v Karlově okázalém uvítání projevili nejen upřímnou radost nad návratem prince, v jehož žilách kolovala přemyslovská krev, ale aby také vyslali symbolickou výčitku na Janovu adresu. Ještě před vjezdem do Prahy se Karel na Zbraslavi poklonil ostatkům své matky Elišky. Toto krásné lidské gesto nevyjadřovalo pouze Karlovu touhu shledat se znovu s milovanou bytostí, ale také tichou demonstraci směrem k české veřejnosti. Kralevic tím totiž veřejně proklamoval, že se cítí být pokračovatelem přemyslovského rodu.

Po dojemném shledání s rodnou zemí byl však Karel konfrontován se stavem království, který neodpovídal jeho představám o velikosti panovnického majestátu, jež získal během pobytu ve Francii a Itálii. Střet s hořkou realitou byl o to horší, že Karel narážel i na pochopitelnou jazykovou a kulturní bariéru, kterou mu nemohl ulehčit nikdo z příbuzných. Však o tom ve svém životopise později praví: „A tak když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech." Karel dále pokračuje: „Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl zcela zpustošen, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi."

Kralevic přicházel do země, kde byla na rozdíl od Francie královská moc podlomena nejen politicky, ale především ekonomicky. Král Jan ve snaze získat finanční prostředky neváhal zastavit nebo rozprodat královský majetek a vzhledem k tomu, že v zemi trvaleji nepobýval, nepovažoval ani za nutné, aby pečoval o obnovu starobylého sídla českých králů na Pražském hradě. Země byla nicméně politicky konsolidovaná, neboť smír krále se šlechtou měl rysy dlouhodobého kompromisu. Kromě toho se velikost českého státu stále zvětšovala směrem na sever a severovýchod do slezské a lužické oblasti. Král dokonce v roce 1325 nařídil mincovní reformu, po které byly v zemi stabilním platidlem tzv. florény ze zlata, jež byly raženy podle italského vzoru. A proto ani ekonomická oblast státu nebyla tak docela zanedbaná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Království však silně vnímalo nepřítomnost panovníka v zemi. V Čechách a také na Moravě se totiž v posledních letech nebezpečně rozbujela nejen drobná kriminalita, ale také bezpráví některých pánů, kteří využívali nepřítomnosti krále k tomu, aby se obohacovali na úkor královských nebo církevních statků. Šlechta navíc nelibě nesla absenci krále v zemi a přála si obnovu skutečné vládnoucí rodiny, jež by svou trvalou přítomností v zemi pozvedala nejen prestiž země navenek, ale také úřadů spojených s královskou mocí. To byl i Karlův záměr, a proto využil vzácné příležitosti, která se mu ve 30. letech 14. století naskytla, aby ve spolupráci s domácí šlechtou částečně restauroval královskou moc.

Vzhledem k specifičnosti vývoje českých zemí se ale ani Karlovi nikdy nepodařilo v Čechách obnovit silnou moc panovníka, jak jí známe například z časů posledních přemyslovských králů. Jako pragmatik si Karel totiž uvědomoval, že nemůže bojovat proti mocenskému dualismu v Čechách, kde se výkonná moc dělila mezi krále a šlechtu. Jeho vztah k zemské nobilitě byl tak po většinu času prozíravý a státnický. Karel proto nikdy nemusel svádět mocenské hrátky s českým panstvem, jaké prožíval téměř každý český panovník vrcholného a pozdního středověku, a v extrémní podobě je spatřujeme za vlády Karlova otce a také následníka Václava IV., jenž byl dokonce šlechtou dvakrát zajat.

Karel se v prvních týdnech a měsících po svém příjezdu usídlil v Praze. Pravděpodobně v některém ze staroměstských paláců, který patřil jeho matce. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl k obývání purkrabský palác. Prakticky ihned si Karel zřídil vlastní dvůr, i když ten musel být zpočátku velmi skromný. Zároveň se obklopil českými pány, z nichž v jeho blízkosti spatřujeme především ty muže, kteří jej doprovázeli i na cestě do vlasti. Kromě Rožmberků a pánů z Lipé, tedy dvou nejvýznamnějších rodů tehdejších Čech, se Karel mohl spolehnout i na zkušenosti a všestrannou pomoc vyšehradského probošta Jana Volka, který byl nemanželským synem krále Václava II. Jednalo se tedy o Karlova nevlastního prastrýce. Jan Volek byl zkušený diplomat, který navíc zastával funkci českého kancléře. Karel si k němu postupně vypěstoval silné pouto a od počátku mu projevoval plnou důvěru, když jej pověřoval důležitými diplomatickými a později i státními úkony. V roce 1334 získal zásluhou Karla tento přemyslovský levoboček olomoucké biskupství, a i když se proto Jan Volek musel vzdát funkce kancléře, zůstával svému nepříliš vzdálenému příbuznému i nadále nápomocen ve věcech diplomacie. Za zajímavost stojí, že se nejednalo o jediného přemyslovského levobočka, který více než symbolicky stál u Karlových vladařských počátku. Kromě Jana Volka si Karel oblíbil také opavského a od roku 1337 i ratibořského vévodu Mikuláše II., který byl synem nelegitimního potomka krále Přemysla II. Otakara.

Mikuláš zastával na českém královském dvoře úřad komořího a patřil po mnoho let ke Karlovým předním důvěrníkům. I v tomto tak Karel projevil obdivuhodnou citlivost vůči českému prostředí, neboť se vyvaroval chyb otce, a namísto cizinců se spoléhal výhradně na služby domácích úředníků a diplomatů. Vždyť koneckonců i jeho pozdější nejvýznamnější rádce a také nejbližší osobní přítel arcibiskup Arnošt z Pardubic byl rodem i původem Čech.

Je pozoruhodné, že Karel po svém příchodu do Čech postupně převzal chod české dvorské kanceláře a dalších zemských úřadů, a to i přesto, že neměl od otce žádné pověření. Muselo mu tak být zřejmé, že tím vstupuje na velmi tenký led, kdy si mohl snadno a rychle vysloužit otcův hněv.

Král Jan tehdy pobýval v Lucembursku, kde na dálku sledoval synovo počínání s obavami, ale na naléhání některých českých pánů přece jen změnil své stanovisko, a tak v lednu 1334 udělil Karlovi titul moravského markraběte. Jednalo se o poměrně neobvyklý krok, jelikož by se Karel v zemi více prosadil s titulem mladšího krále, avšak Jan tak učinil záměrně. Jako stále energický a statný třicátník se nechtěl smířit s postavením staršího krále, a navíc kalkuloval s tím, že titul moravského markraběte Karla zaváže k větší působnosti na Moravě, čímž by jej vzdálil od mocenského centra v Praze.

Karel však i nadále pobýval v Praze a nehodlal se stěhovat na Moravu. Jako pokrevnímu potomku českých králů a budoucímu následníkovi trůnu Karlovi nedělalo větší problém využít svého dynastického původu k tomu, aby přesvědčil českou šlechtu o oboustranné výhodnosti všestranné spolupráce. Lze dokonce předpokládat, že mu česká a patrně i moravská zemská obec povolila obecnou berni, aby tak měl do začátku vlastní finance. Prokazatelné jsou však pouze finanční půjčky pánů, městských obcí a církevních institucí.

Získané finance Karel využil nejen k tomu, aby vykoupil ze zástavy některé z klíčových královských hradů, jako například Křivoklát, Týřov nebo Veveří, včetně královských měst typu Hradce Králové, Písku či Kouřimi, ale pustil se také do velkorysé přestavby Pražského hradu, kam se přestěhoval už na jaře 1334. Hrad měl být podle Karlových záměrů přestavěn ve francouzském stylu, a to po vzoru sídla francouzských panovníků. Úpravy se ale prozatím soustředily pouze na obnovu královského paláce, protože Karel chtěl co nejdříve uvést svou manželku Blanku do Prahy. Od roku 1330 totiž Blanka pobývala v Lucembursku, kde čekala na další instrukce od svého manžela. Karel nechtěl Blanku vystavovat nebezpečí, a proto jí nepozval do neklidné a nevyzpytatelné Itálie. Nyní však byla situace jiná. Kralevic to totiž myslel s obnovou královské rodiny vskutku vážně. Navíc se již blížil k věku, kdy bylo žádoucí, aby začal plodit potomstvo. Blanka i s početným doprovodem přijela do Prahy v létě 1334. Hlavní město království uvítalo budoucí královnu vskutku velkolepě. Pravda, nákladnost Blančina dvora a výstřední francouzská móda jejího fraucimoru sice způsobily, že podstatná část dvorních dam musela Čechy záhy opustit, avšak krása, laskavost a hlavně upřímná snaha rychle se naučit češtinu a místní zvyky způsobily, že se Blanka stala později v Čechách velmi oblíbenou.

Půvabu své choti snadno podlehl i Karel, který k Blance choval silné city. Plodem vzájemné náklonosti bylo již v květnu 1335 narození prvního potomka, a to dcery, která dostala po Karlově lucemburské babičce jméno Markéta.

Svou první větší cestu Karel vykonal v prosinci 1333, kdy navštívil severní hranice Českého království, jež tehdy tvořily Budyšín a Žitava. Na více nezbyl čas. Až v roce 1334 se tak Karel důvěrněji seznamoval se samotným královstvím. Hodně cestoval a navštěvoval důležité hrady i města. V létě zavítal poprvé na Moravu. S přibývajícími měsíci, úměrně s tím, jak si znovu osvojoval rodnou řeč a pronikal do mechanismu správy státu, jeho aktivita i četnost cest narůstala. V létě 1335 se však Karel musel vrátit do Prahy, neboť po více jak dvou letech přijel z dalekých cest jeho otec. Bylo to vůbec poprvé, kdy se oba Lucemburkové, nyní již de facto jako rovnocenní partneři, setkali na české půdě. Karel sice ctil otcův seniorát, tedy plnou suverenitu nad vládou v celém českém státě a lucemburskými državami, avšak nejevil příliš ochotu se podřizovat ve vnitřních otázkách Českého království.

Otci hodlal ponechat plnou moc v zahraničně-politických otázkách, sám však trval na tom, aby otázky spojené s faktickou správou v Čechách a na Moravě spadaly výhradně do jeho pravomocí. Je tak zřejmé, že Karel nesouhlasil s otcovým pojetím české vlády a hodlal jeho vliv na české záležitosti do budoucna minimalizovat. Dokonce je pravděpodobné, že otce zahrnul nejednou výčitkou za současný stav země.

S Karlovými požadavky tvrdohlavý a stále energický Jan nemohl souhlasit. Avšak zaskočen tím, jak rychle a snadno si Karel dokázal v zemi vybudovat fungující státní aparát a jaké oblibě se v Čechách těší, neodhodlal se prozatím zpochybnit faktické lucemburské dvojvládí, které v českém státě zavládlo počínaje podzimem 1333. Nyní totiž Jan potřeboval mít syna po svém boku, neboť Lucemburky čekalo důležité jednání s vrcholnými představiteli středoevropských států. V srpnu 1335 zprostředkoval uherský král Karel Robert v Trenčíně setkání českého krále s Kazimírem III., který nastoupil na polský trůn po smrti otce v roce 1333. Jednání, jež mělo ovlivnit středoevropské dějiny na další staletí, se na Janovu žádost účastnil také Karel. Ten zde byl polské a uherské straně poprvé oficiálně představen jako budoucí český král. Jelikož byla jednání poměrně choulostivá - přece jen se jednalo o uspořádání vztahů a hranic mezi Čechami, Polskem a Uhrami - byla v listopadu přesunuta do Visegrádu.

Tady se zrodil kompromis přijatelný pro všechny zúčastněné strany, jenž představuje ve středoevropských dějinách středověku dokument mimořádné závažnosti. Český král se zřekl náhradou za 20 tisíc kop českých grošů titulu polského krále. Výměnou polský panovník uznal úplnou svrchovanost Českého království nejen nad Dolním Slezskem, ale připouštěl i možnost české expanze do prostoru Horního Slezska, což se v dalších letech také stalo. Byl to počátek vzniku skutečného soustátí budoucí Koruny české. Zároveň došlo k definitivní konsolidaci středoevropského triumvirátu Čechy - Polsko - Uhry, kde se mocenské ambice v následujících dvou staletích přelévaly ze strany na stranu. Nyní vedoucí postavení ve střední Evropě nadlouho převzaly Čechy.

Ještě během jednání ve Visegrádu však došlo k tvrdému rozkolu mezi Karlem a Janem. Co bylo předmětem sporu, netušíme. Starší z Lucemburků snad až moc často dopřával sluchu některým českým pánům, kteří v Karlově pokusu o restauraci silné panovnické moci spatřovali vlastní ohrožení. To Jana jen utvrdilo v názoru, že Karlovo postavení v Čechách je příliš silné na to, aby ho mohl tolerovat a nechat bez povšimnutí. Zřejmě se obával, aby nebyl odstrčen na vedlejší kolej. Pravděpodobně především z tohoto důvodu Karlovi odebral titul moravského markraběte. V pozadí sporu ale mohly být i záležitosti nejen politické doktríny, kdy Jan vyznával přímočařejší postup i za cenu násilné konfrontace, kdežto Karel oproti tomu razil cestu diplomacie, ale také osobního rázu.

Jan se totiž v této době rozhodl uzavřít nový sňatek, a to s Beatrix Bourbonskou, dcerou vlivného vévody Ludvíka Bourbonského. Problémem však bylo, že se Jan rozhodl uzavřít předmanželskou smlouvu, v níž stálo, že potomci z tohoto sňatku budou mít primární nárok na vládu v Lucemburském hrabství. Z lucemburského dědictví tak vypadli jak Karel, tak i jeho mladší bratr Jan Jindřich. To Karel mohl považovat nejen za urážku, ale také riziko, že budoucí čeští panovníci ztratí přímé spojení s vyspělým evropským západem.

V lednu 1336 proto Karel předešel dalšímu vyostření sporu s otcem tím, že zamířil do Tyrol hájit zájmy svého bratra. Záměrně tak předešel vítání nové české královny Beatrix, kterou Jan s velkou pompou uvedl vzápětí do Prahy. Na rozdíl od Blanky, která si na české prostředí postupně a úspěšně navykla, byla druhá Francouzka v Čechách krajně neoblíbena pro své panovačné vystupování a malou snahu porozumět zdejším tradicím i zvykům. Pražané navíc dávali veřejně najevo odpor k Janově druhé manželce a za skutečnou královnu považovali Blanku. Král, uražen tímto jednáním, proto vykázal Blanku z Prahy. Ta se tak musela uchýlit na Moravu. Tímto krokem však ztratila Beatrix sympatie českého obyvatelstva nadobro. Nepomohlo ani to, že jedinému potomkovi, který se jí z manželství s Janem v únoru 1337 narodil, dala jméno Václav, aby si tak naklonila přízeň národa. To už ale i sám král pochopil, že Beatrix v Čechách těžko kdy přijmou, a proto jí po korunovaci odvezl do Lucemburska. Nová královna se do Čech již nikdy nevrátila. Je však dojemné, a svědčí to i o Karlově mimořádném charakteru, že ke svému nevlastnímu bratrovi nikdy nechoval žádnou zášť. Později jej dokonce podporoval a pomohl mu dosáhnout vlády v Lucembursku. Přesně podle otcova testamentu, se kterým původně nesouhlasil.

Kvůli napjatému vztahu s otcem Karel téměř celý rok 1336 strávil nedobrovolně mimo Čechy. Nezahálel však, naopak! V dubnu 1335 totiž zemřel Jindřich Korutanský, bývalý český král, jehož dědičkou se stala dcera Markéta, která byla provdána za Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha. Podle dřívějších dohod mezi Korutancem a Lucemburky měly Korutany a Tyroly připadnout Markétině ženichovi. Císař Ludvík Bavor se však tehdy zachoval k Lucemburkům velmi netaktně, když Korutany udělil v léno Habsburkům, zatímco si sám brousil zuby na Tyroly. Jan zjevnou urážku přijal se skřípěním zubů, jelikož se obával přímého střetu s císařem, a zlost si raději vyléval v drobné pohraniční válce s Habsburky, Karel se naopak zachoval velmi statečně. Vyrazil do Tyrol a ve spolupráci s tamní šlechtou dosadil na vévodský stolec svého teprve čtrnáctiletého bratra, za kterého převzal poručnickou vládu. Císař s tímto krokem nesouhlasil. Jeho vztahy s Lucemburky proto citelně ochladly a již nikdy nebyly obnoveny v dřívější rovině partnerské spolupráce. Řešit spor silou císař ovšem prozatím nechtěl, jelikož jej zaměstnávaly spory s papežem. Habsburkové tak nakonec v říjnu 1336 přijali nabízený kompromis českého krále, na základě něhož se dědictví po Jindřichovi Korutanském rozdělilo mezi obě dynastie. Korutany připadly Habsburkům, Lucemburkové se museli smířit s Tyrolskem, které přešlo na Janu Jindřicha a vévodkyni Markétu.

Karel ale s odstoupením Korutan nesouhlasil a byl ochoten postavit se nejen otcově vůli, ale i Habsburkům a dokonce císaři Ludvíku Bavorovi. Pro hájení zájmů svého mladšího bratra, kterého po celý život upřímně miloval, byl ochoten riskovat vše, co doposud vybudoval. Uplynulo ale několik měsíců a Karel se odhodlal k nečekanému kroku. Na samém sklonku roku 1336 se vrátil do Čech, aby se pokusil usmířit s otcem, neboť si uvědomoval, jak je současná roztržka pro celou lucemburskou dynastii zhoubná. Kralevic tak spolkl vlastní hrdost i odpor k otci, a pokusil se zachovat jako skutečný státník. Otci dokonce nabídl společnou křížovou výpravu na Litvu. Ta měla kromě šíření křesťanství mezi tamním pohanským obyvatelstvem především zvýšit prestiž Lucemburků v očích křesťanských vládců v Evropě a také papežské kurie. Jan souhlasil, neboť i jemu šlo o nastolení, když už ne harmonických, pak alespoň normalizovaných vztahů se synem. Jenže výprava, která proběhla v prvních týdnech roku 1337, skončila krachem. Lucemburské vojsko se daleko nedostalo a vinou nepřízně počasí se dokonce zhoršil králův stav natolik, že Jan přišel o pravé oko. Pro někoho Janova temperamentu to znamenalo nepříjemnou osobní tragédii, která ještě více prohloubila jeho prchlivost. Asi není třeba dodávat, že Janův a Karlův vztah se tím ještě více zhoršil a nyní se ocitl takřka v záporných hodnotách.

Sotva co se tak Karel vrátil z výpravy, musel se znovu klidit před otcovým hněvem. Jelikož měl napjaté vztahy s Habsburky, jejichž držbu Korutan stále odmítal, zvolil tentokrát cestu do Tyrol přes Uherské království. Roli zřejmě sehrála i Karlova frustrace, kdy dlouhou oklikou a předpokládaným nepohodlím hledal příležitost uniknout nepříjemné realitě, ve které musel čelit tragické rodinné disharmonii, jež někoho jeho citového založení musela těžce ubíjet. Přes Uhry a Chorvatsko se Karel dostal až k Jaderskému moři. Ze Senje se hodlal přeplavit přes moře až do Aquileje, avšak jeho loď na moři přepadli Benátčané, kteří chtěli za vzácného rukojmího vyplatit vysoké výkupné.

Karel se tehdy ovšem předvedl jako rozený dobrodruh, jelikož se mu v Gradu podařilo i se svými dvěma druhy schovat v rybářském člunu pod sítěmi, a tak nepozorovaně proplout mezi zakotvenými loděmi do odlehlé části přístavu. I přes toto nepříjemné zdržení byl Karel už v červenci 1337 v Innsbrucku, kde se znovu setkal s Janem Jindřichem. Co následovalo dále je dokladem nejen toho, že Karla nikdy nepřestalo lákat italské prostředí, ale i neklidné lucemburské krve, která jeho nositele nutila podstupovat stále nová dobrodružství. S bratrem po boku se Karel i s částí tyrolské šlechty poněkud nečekaně zapojil do války v Lombardii, kde se postavil na stranu Benátčanů, tedy těch, kteří jej před časem zajali na moři. Během léta 1337 se Karel lstí zmocnil města Belluna a vzápětí s benátskou pomocí dobyl Feltre. Jen co se ovšem Karel dozvěděl, že jeho otec opustil Prahu a zamířil do ciziny, pospíchal už na Moravu do Brna, kde pobývala v dosti nedůstojných podmínkách jeho choť Blanka. Když se během několikaměsíčního pobytu v moravské metropoli přesvědčil, že se jeho otec do Čech jen tak nevrátí, odvážil se v lednu 1338 spolu s Blankou objevit v Praze.

Zdroj fb Zuckerberg