Když na jaře roku 1420 vyhlásil nový papež Martin V. křížovou výpravu proti husitům, sjednotily se všechny revoluční husitské proudy. Napomohlo k tomu i neobyčejně kruté řádění vojska vedeného římskoněmeckým a uherským králem Zikmundem Lucemburským, v dubnu sesazeného z českého trůnu. Křižáci se objevili před Prahou v obrovském počtu, bylo jich na 30 000, a šlo o největší vojsko, které do té doby stanulo před Prahou. Proti nim stálo přibližně 10 000 obránců města. Přes velkou převahu král Zikmund a velitelé jeho vojska, mezi nimiž měl nejlepší pověst italský vojevůdce Filippo Scollari, přezdívaný Pippo Spano, přímý útok na Prahu neriskovali, neboť rozhlehlé město představovalo skutečně nedobytnou pevnost. Rozhodli se ho proto vyhladovět, což byl nejjistější a nejjednodušší způsob, jak donutit město ke kapitulaci.
Zikmund svíral Prahu z Pražského hradu a Vyšehradu, jediné volné cesty pro zásobování vedly kolem vrchu Vítkova. Pokud by ho získal nepřítel, dostala by se dříve nebo později Praha do svízelné situace. Proto obsadil Vítkov Jan Žižka z Trocnova a vybudoval tu dva sruby opírající se o starší viniční věž a chráněné zídkou a příkopy – šlo o obměnu vozové hradby, protože na víc nezbyl čas.
V podvečer v neděli čtrnáctého července se na Špitálském poli (dnešní Karlín) začala šikovat křižácká vojska ke „všeobecnému šturmu“ na Prahu, kdy využila brod přes Vltavu v ohybu řeky u Libně. Tímto krycím manévrem chtěl Zikmund odvést pozornost od hlavního záměru, jímž bylo dobytí Vítkova. Křižácká jízda vyrazila po hřebenu Vítkova k opevnění bráněném hrstkou „Božích bojovníků“. Na Vítkov útočil vyčleněný oddíl míšeňských a rakouských rytířů pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu, který byl v samotné bitvě smrtelně zraněn. Náporu jízdy na husitské opevnění bránil úzký hřbet kopce i trojitý příkop. Navzdory zmatku brzy křižáci překonali příkopy, obsadili viniční věž a útočili na husity hájený srub. Několik stovek profesionálních bojovníků proti 26 mužům, dvěma ženám a jedné dívce – výsledek se zdál být jasný…
Byl to krutý boj a „Žižka přišed tam byl by sám zabit, kdyby ho nebyli jeho lidé cepy vyrvali z ruku nepřátel“. V kritické chvíli přišel úder táborských pěších bojovníků vyslaných z města na pomoc. Padesát střelců a oddíl cepníků v čele s knězem držícím svátost oltářní vyrazil Horskou branou do vítkovského svahu na pomoc husitům čelícím křižáckému postupu. Husitské posily z Prahy zaútočily z jižní strany kopce a tlačily křižáky k prudkému severnímu svahu Vítkova. V řadách křižáků nastal zmatek. Křižáci se dali na ústup, přičemž někteří se zřítili ze skalnatého severního úbočí. Útočníci „zachváceni náramným strachem se dali na útek a velmi rychle prchali“, napsal kronikář. Husité vyrazili z opevněné Prahy i ve směru na Špitálské pole, kde došlo ke střetům s křižáky na ústupu. Stahující se jednotky s sebou strhli i oddíly na Špitálském poli, jež se začali brodit přes Vltavu zpět do hlavního ležení. Vítězství husitů všem připadalo jako zázrak, ale jestliže pro husity to byla ´Boží zásluha´, pro křižáky dílo ďáblovo.
Král Zikmund pochopil, že vyhladovět se mu Prahu nepodaří a že by naopak hladovět mohlo jeho vojsko, na jehož vydržování neměl peníze. Ještě se nechal na Pražském hradě korunovat českým králem, rozkradl pokladnice hradních kostelů a pak výpravu rozpustil.
Bitva na Vítkově tak ve svých důsledcích přispěla ke zmaru křižáckého tažení. Na bojišti zůstalo přibližně 144 mrtvých křižáků. Počet padlých husitů prameny neudávají. Vítězství neobyčejně posílilo husity v jejich víře ve spravedlnost jejich boje i v Boží přízeň, v nepřátelích vyvolalo nejistotu. První křížová výprava proti „českým kacířům“ tak skončila fiaskem a lze říct i ostudou.
„Nad Prahou ční vysoká hora, kterou nazývají Vítkov; aby se jí nepřátelé nezmocnili, opevnil ji Žižka posádkou, s níž se utkal v boji markrabě míšeňský a ztratil velkou část svého vojska. Míšňané totiž, zmocnivše se již vrcholu hory, byli však zatlačeni na strmou stráň, a když rázně jsouce napadeni nemohli vydržeti útoku, byli jedni pobiti, druzí jsouce hnáni dolů, zahynuli v propastech. Zikmund opustiv od obléhání, odebral se do Kutné Hory.“ Tak viděl bitvu na Vítkově Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II.
Vrch VÍTKOV byl pojmenován v polovině 14. století po pražském měšťanovi Vítkovi z Hory, který zde měl svou vinici. Název ŽIŽKOV (který později převzala pražská čtvrť) či Žižkova hora, je uváděn už ve středověkých textech, nejpozději od roku 1427. Byť se nyní vrch nachází na území hlavního města Prahy, ve středověku ležel několik set metrů východně od hradeb souměstí, jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb.
Zdroj fb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat