Do Libochovic se v roce 1604 nastěhoval Sedmihradský kníže co měl dávat přednost tureckému způsobu lásky s mladými chlapci, před svou ženou Marií Kristýnou Habsburskou.
Když kolem roku 1604 dorazil Zikmund Báthory se svým početným dvorem do Libochovic, malé severočeské městečko zažilo senzaci, jakou už nikdy nezopakovalo. Roku 1606 navíc získal celé panství jako doživotní náhradu za ztracené Sedmihradsko. Do místního zámku se totiž nenastěhoval obyčejný šlechtic, ale bývalý vládce evropského státu se stovkami dvořanů, vojáků, sluhů i úředníků. Bylo to asi stejně nečekané, jako kdyby se dnes do Libochovic přestěhoval bývalý americký prezident i s celým Bílým domem.
Kdyby dnes Česká televize oznámila natáčení nového historického seriálu na Libochovickém zámku s názvem Zikmund Báthory, většina diváků by po pár dílech by asi prohlásila, že se scenáristi definitivně s tou telenovelou už utrhli ze řetězu a zbláznili. Jeden díl válka s Turky, druhý císařský dvůr, třetí svatba století, čtvrtý rozvod, pátý abdikace, šestý návrat na trůn, sedmý další abdikace, osmý Libochovice a devátý vězení na Libochovickém zámku a smrt. Takový mišuge guláš by nemohl napsat ani začínající scénárista po třech energetických nápojích hojně řízlých vodkou. Jenže tentokrát by scenáristé byli úplně nevinně. Všechno totiž skutečně napsala historie. Zikmund Báthory patřil kolem roku 1600 mezi nejslavnější muže Evropy, přesto jeho jméno dnes zná jen hrstka lidí. Narodil se roku 1572 do rodu Báthoryů, což byla tehdejší šlechtická extraliga. Jeho strýcem byl samotný polský král Štěpán Báthory, postrach cara Ivana Hrozného, a do jiné jeho větve rodiny patřila nechvalně proslulá Alžběta Báthoryová, kolem níž vznikla legenda o koupání v krvi mladých panen. Když se řekne Báthory, člověk si skoro říká, že tahle rodina snad ani neuměla žít obyčejně. Zatímco jiné děti běhaly po nádvoří s dřevěnými meči a hrály si na rytíře, malý Zikmund už byl sedmihradským knížetem. Po smrti otce totiž zdědil trůn dřív, než stihl pořádně dospět. Místo pohádek před spaním poslouchal rozhovory o válkách, diplomacii a zradách. A nebylo divu. Sedmihradsko leželo mezi dvěma obry Habsburky a Osmanskou říší. Byla to politická minová pole, kde každé špatné rozhodnutí mohlo znamenat konec celé země. Když dospěl v muže, ukázalo se, že odvahy má víc než dost. Roku 1593 se přidal na stranu císaře Rudolfa II. a vstoupil do Dlouhé turecké války. O dva roky později společně s valašským knížetem Michaelem Chrabrým porazil osmanská vojska u Giurgiu a pomohl dobýt několik důležitých pevností na Dunaji. V době, kdy se evropa Turků spíš bála, než aby je porážela, to byla evropská senzace. Kronikáři z něj udělali obránce křesťanství, evropské dvory ho oslavovaly a podle řady pramenů získal dokonce prestižní Řád Zlatého rouna. Kdyby tehdy existoval Instagram, měl by víc sledujících než všichni ostatní panovníci dohromady. Jenže historie má zvláštní smysl pro humor. Když člověk vystoupá úplně na vrchol, začne mu pod nohama pomalu rozebírat schody. A přesně to se Zikmundovi stalo.
Kdyby měl Zikmund svůj život rozdělit na kapitoly, ta druhá by se mohla jmenovat „Jak během pár let pokazit skoro všechno.“ Roku 1595 si vzal Marii Kristýnu Habsburskou, neteř císaře Rudolfa II. Evropa jásala. Spojení dvou mocných rodů mělo upevnit alianci proti Turkům a zdálo se, že jeho budoucnost nemůže být růžovější. Jenže místo romantiky přišel jeden z největších společenských trapasů své doby. Podle dobových zpráv manželství prakticky nezačalo. Zikmund svou manželku téměř okamžitě opustil a evropské dvory začaly vyrábět drby rychlostí dnešních sociálních sítí. Jedni tvrdili, že trpěl impotencí, druzí mluvili o psychických problémech pro velikost toho čím muž obštastní ženu, další o tom, že se do žen prostě nikdy nezamiloval a že preferoval turecký způsob lásky s mladými chlapci, kterému se naučil na Balkáně. Jisté je jen to, že roku 1607 papež manželství zrušil pro nenaplnění a z velkolepé svatby století zůstala jen mimořádně drahá ostuda. Jenže ani politika mu moc nevycházela. Jednou abdikoval, za pár měsíců si to rozmyslel, znovu usedl na trůn, pak zase odešel a celý kolotoč opakoval. Diplomaté museli mít pocit, že sledují nekonečný seriál „Tak dneska abdikuju… nebo vlastně ne.“ Rudolf II. z něj začínal šedivět rychleji než mu dvorní lazebník stíhal vyrábět nové paruky. Nakonec se oba dohodli. Zikmund se definitivně vzdá Sedmihradska a jako náhradu dostane rozsáhlé statky v Čechách. A tak se kolem roku 1606 objevil v našich Libochovicích. Nepřijel jako uprchlík ani poražený žebrák. Přijel jako bývalý panovník evropského významu se stovkami lidí, kteří tvořili jeho dvůr. Pro tehdejší Libochovice to musel být obrovský šok. Bylo to asi stejně nečekané, jako kdyby se dnes do města nastěhoval bývalý americký prezident i s ochrankou, kuchaři, tajemníky a desítkami limuzín. Místní na něj hleděli se směsí zvědavosti a respektu. Na císařském dvoře ho sice stále přijímali s úctou, ale Rudolf II. mu už věřil asi stejně jako obchodník zákazníkovi, který třikrát utekl bez placení. Přesto se Zikmund nesnažil jen přežívat. Podle dobových pramenů nechal vydláždit libochovické náměstí, věnoval se správě panství a snažil se udržovat svúj reprezentativní dvůr. Na druhou stranu bylo potřeba uživit stovky lidí, což představovalo pořádnou finanční zátěž. Kroniky dokonce tvrdí, že se na zámku pořádaly hostiny a pitky tak bujaré a společensky nezřízené, že z nich okolní šlechtě padaly úžasem napudrované paruky. Nakolik je to pravda, dnes už těžko ověříme. Jisté ale je, že Libochovice nikdy předtím nezažily, aby se do nich nastěhoval bývalý vládce evropského státu. Ještě před pár lety rozhodoval o osudu statisíců lidí, teď řešil výnosy z polí, stav cest nebo to, jestli správce panství nešidí účetnictví. Kdyby mu někdo před deseti lety řekl, že právě tady bude jednou dožívat, nejspíš by se tomu vysmál. Jenže historie se ráda směje jako ta úplně poslední.
Jenže kdyby si Zikmund myslel, že nejhorší už má za sebou, historie se jen pobaveně usmála a vytáhla další kartu. Krátce po příchodu do Čech ho postihla těžká mrtvice. Muž, který ještě nedávno seděl v sedle v čele armád a naháněl Turkům hrůzu, najednou sotva ovládal vlastní tělo. Podle dobových zpráv ochrnul na obě nohy i jednu ruku a do Libochovic musel přispěchat jeho osobní lékař až ze Sedmihradska. Podařilo se mu sice knížete částečně postavit na nohy, ale starý Zikmund už to nikdy nebyl. Válečník, který dříve rozhodoval o osudu bitev, najednou sváděl mnohem těžší boj s vlastním tělem. Jenže kdo jednou ochutná moc, tomu se jí vzdává jen těžko. Ani nemoc ho nepřiměla zapomenout na Sedmihradsko. Pořád sledoval zprávy z Uher, dopisoval si se šlechtou a podle některých historiků stále doufal, že se jednou vrátí na svůj trůn. Rudolf II. z něj už ale musel mít tik v oku. Po všech těch abdikacích, návratech a politických veletočích mu nevěřil ani pozdrav. Na pražském dvoře se začalo šeptat, že bývalý kníže zase něco chystá, paktuje se s odpůrci Habsburků a možná plánuje velký návrat. Jestli na těch řečech bylo něco pravdy, nebo šlo jen o císařovu paranoiu, se historici přou dodnes. Každopádně roku 1610 spadla klec. Zikmund byl zatčen a odvezen do Prahy. Nečekal ho sice temný žalář s řetězy na nohou a miskou vody denně, spíše domácí internace pod přísným dohledem. Svobodný už však rozhodně nebyl. A tak muž, který ještě před několika lety přijímal vyslance evropských panovníků a rozhodoval o válce i míru, najednou potřeboval souhlas téměř ke každému kroku. Když se na jeho život podíváme zpětně, skoro to vypadá, jako by měl osud vůči Zikmundovi nějakou osobní zášť. Nejdřív evropský hrdina, pak ženich století, vzápětí hlavní postava dvorského skandálu, následně panovník, který abdikoval častěji, než jiní měnili boty, potom zámecký pán v Libochovicích, těžce nemocný muž a nakonec internovaný šlechtic. Kdyby takový scénář přistál dnes na stole filmového producenta, nejspíš by ho vrátil se slovy: „Tohle už je moc. Diváci tomu neuvěří.“ Jenže historie nikdy moc neřešila, co je uvěřitelné. Ta si vždycky jela po svém.
Dne 27. března 1613 Zikmund Báthory zemřel. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let, přesto měl za sebou víc zvratů než leckterý panovník za celý život. Pravděpodobně podlehl další mrtvici nebo následkům dlouhodobých zdravotních potíží. Jeho příběh ale neskončil někde v zapomenutém klášteře ani na bojišti. Pohřben byl v katedrále svatého Víta na Pražském hradě, v kapli svatého Zikmunda, jen pár kroků od hrobů českých králů. Muž, který přišel o vlastní zemi, nakonec našel poslední odpočinek v zemi, kde měl původně jen dočasně dožít. A Libochovice? Ty díky němu získaly kapitolu, kterou by jim mohlo závidět nejedno mnohem větší město. Málokteré české sídlo se může pochlubit tím, že zde několik let žil bývalý evropský panovník. Když dnes návštěvníci procházejí zámeckými sály nebo se rozhlížejí po nádvoří, většina z nich netuší, že právě tady dožíval muž, jehož jméno kdysi znala celá Evropa. Dokonce se zde nechal portrétovat slavným rytcem Aegidiem Sadelerem jako vítězný vojevůdce obklopený postavami Slávy a Bohatství. Na obraze působí sebevědomě a téměř nepřemožitelně. Skutečnost však byla úplně jiná. Sláva byla pryč, vojska dávno vedli jiní a z někdejšího zachránce křesťanství se stal bývalý vládce, který vzpomínal na časy, kdy mu ležela Evropa u nohou. Možná právě proto je jeho příběh tak poutavý. Nepřipomíná totiž pohádku o hrdinovi, který zvítězil nad všemi překážkami. Připomíná spíš obyčejný lidský život, jen odehraný ve velkých dějinách. Člověk může získat slávu, moc i obdiv celého světa, ale stejně rychle o všechno přijít. Zikmund Báthory dokázal během jediného života vystoupat až na samotný vrchol evropské politiky a stejně rychle z něj spadnout. A Libochovice se díky tomu na několik let staly místem, kde svůj neuvěřitelný příběh dopsal muž, kterému kdysi tleskala celá Evropa. Historie nám tak znovu připomíná jednu nepříjemnou pravdu. Cesta na vrchol bývá dlouhá a namáhavá. Cesta dolů někdy vede jen po několika schodech… zvlášť když vám je osud začne rozebírat přímo pod nohama.
Zdroj fb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat