Před pár dny jsme si připomněli narození (15. února 1953) Miloslava Ransdorfa – muže, který pro mě nebyl jen politikem, ale, snad mohu troufale říct, i přítelem.
Jsou lidé, kteří vstoupí do veřejného prostoru a zanechají stopu. A pak jsou tací, kteří vstoupí i do vašeho života a zanechají prázdno. Míla patřil k těm druhým. Pojilo nás přátelství poslední léta jeho života, pojily nás vášnivé debaty o politice a především téma Ukrajiny.
V době, kdy mnozí jen přihlíželi a komentovali události na Ukrajině z tepla svých kanceláří, jsme zorganizovali dvě velmi významné mise – a ta jedna změnila i můj osud. Nebyly to jen politické akce – byla to naše vyjádření postojů, odvahy a především bitvy za pravdu.
Politika má mít obsah a morální rozměr. I když tomu dnes málokdo věří, my jsme věřili a stále věříme. Spojovala nás láska k vlasti, ale i k národní kultuře, která podle něj tvoří skutečnou páteř českého národa.
Míla byl, jak všichni dobře víme, encyklopedickým fenoménem, ale také hlubokým myslitelem. Četl v originále, jako polyglot ovládal šestnáct jazyků slovem i písmem a ve své mimořádné knihovně měl více než 52 tisíc titulů.
Nebyla cesta, z níž by si nějakou knihu nepřivezl – a velmi často ji měl přečtenou ještě dříve, než dorazil domů. Pak chvíli ležela na stole a následně byla zařazena do systému. Na podestě schodiště měl čínskou ekonomiku, pod schody arabskou filozofii.
Napsal, myslím, více než dvacet knih. Do politiky byl – jak tvrdím já, na rozdíl od jeho ženy, která se domnívala, že byl předurčen pouze vědě – skutečně povolán. Kdyby se jí věnoval naplno, dosáhl by na akademické úrovni velkých úspěchů. To asi ano. Přesto tvrdím, že byl předurčen i svou intelektuální výbavou, neochotou smířit se s povrchností a především touhou ovlivnit společenské procesy.
Neměl rád hlupáky a prázdné osoby. Často je i nepříjemně a konkrétně jmenoval. Opovrhoval malostí ducha. A přesto – paradoxně – pomáhal každému, kdo o pomoc požádal, i když sám často potřeboval podat ruku.
Prohrál mnoho bitev. A stejně tak jich mnoho vyhrál. Nikdy nezapomenu, jak ze své bruselské kanceláře vyhnal lobbisty z Deutsche Bank, kteří mu nabízeli podporu výměnou za hlasování o emisních povolenkách. Vyhodil je bez váhání, s křikem a hrdě. S pevným vědomím, že některé věci se prostě neprodávají.
Díky němu jsem také mohl uspořádat svou výstavu fotografií z mise na Ukrajině v Evropském parlamentu v Bruselu. Nenápadně mě učil, jak funguje evropská politika, jak číst mezi řádky, jak rozpoznat falešné hráče. Někdy mě upozorňoval, kdo je rovný a kdo pořádná svině.
Měl v sobě často malé dítě – radostné, ale především zvídavé – a zároveň byl nesmiřitelným obhájcem politických i sociálních práv. Především však byl hlubokým myslitelem.
Jeho bezbrannost v určitých situacích, důvěra vůči podvodníkům, mě někdy doslova bolela. Média i političtí protivníci zvenčí i zevnitř KSČM toho až zvráceně zneužívali. Byl příliš velký na malost světa kolem.
Chybí nám všem – i těm, které nenechal na pokoji. V den jeho úmrtí se mělo na nejvyšších orgánech dokonce jednat o jeho vyloučení ze strany. Když byla jeho smrt potvrzena, všichni se předháněli ve velikosti krokodýlích slz. Bylo to nešťastné a tragikomické. Ale to byl právě Míla Ransdorf. A ano, dodnes jsem přesvědčen, že jeho smrt nebyla jen náhodou, ale že byl zabit. Překročil červenou čáru, když otevíral citlivá témata švýcarských účtů – jak obětí, tak nacistických struktur. Takové věci musí zůstat tabu. Je to velmi vysoká hra, protože jde o miliardy eur na tisících účtů, nemluvě o úrocích.
V posledních letech ho vyčerpával neustálý boj o finance a čas. Toužil po klidu, po psaní knih, po obyčejné práci – sekání trávy, řezání dřeva, péči o maminku, o kterou se staral s něžnou oddaností a kde si dokázal skutečně odpočinout.
Navždy si uchovám obraz pátků, kdy měl volno z Bruselu, přišel na kávu a vyprávěl. O politice. O kultuře. O lidské sounáležitosti i složitosti.
Mílo, chybíš, ale zůstáváš.
Zdroj fb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat